Malá koupelna nutí k přesnému plánování každého centimetru. Jakmile se dlaždice začnou stáčet nebo měnit směr, spáry přestanou být jen technickým detailem a stanou se hlavním výrazovým prvkem. Špatně zvolený rozklad dokáže vizuálně rozbít prostor, zatímco promyšlený sled spár jej dokáže opticky sjednotit a zvětšit. Základem je určit, kde povede hlavní osa pohledu – obvykle od dveří ke zdi s umyvadlem nebo vanou – a podle ní zarovnat první řadu.

Při změně směru dlaždic vzniká vždy riziko, že se spáry v nároží střetnou a vytvoří rušivý kříž. Řešením je naplánovat přechod tak, aby k němu došlo v místě, které není v přímém pohledu – za rohem, pod závěsným nábytkem nebo v nice. Pokud dlaždice přecházejí ze stěny na podlahu, je vhodné zvolit stejný formát i stejnou šířku spáry, aby spára na stěně plynule navazovala na spáru na podlaze. U velkoformátových dlaždic je situace složitější, protože každá nepřesnost je vidět na první pohled; proto se vyplatí prostudovat velký formát obkladu v malé koupelně ještě předtím, než se pustíte do řezání a lepení.

Rozklad spár je nutné zakreslit na papír ve skutečném měřítku. Do půdorysu i pohledů vyznačte osy, šířku spár a všechny pevné body – rohy, vývody vody, zásuvky, odpad. Teprve pak je vidět, zda v rozích nevzniknou nepěkné úzké proužky nebo zda se dlaždice nerozříznou v místech, kde by to bylo nápadné. Platí pravidlo, že celá dlaždice má být vždy v pohledově nejexponovanějším místě, zatímco řezané kusy patří do méně viditelných koutů. Stejně tak je lepší volit spáru o šířce dva až tři milimetry, která drobné odchylky v geometrii stěn spolehlivě schová.

Posledním krokem je kontrola na sucho. Dlaždice se položí na podlahu bez lepidla a zkontroluje se, jak na sebe spáry navazují v rozích a jak působí celek při pohledu ze dveří. Pokud něco nesedí, je čas to změnit – po nalepení už je oprava drahá a pracná. Dobře naplánovaný rozklad spár v malé koupelně není o estetice na úkor funkce, ale o tom, že obojí jde ruku v ruce.