Vnímání velikosti místnosti je do značné míry otázkou očního klamu. Architekti a designéři po desetiletí používají světlo a odrazové plochy k tomu, aby malý byt působil vzdušněji, než ve skutečnosti je. Nejde o triky pro iluzionisty, ale o fyziologii vidění. Lidské oko se orientuje podle linií, stínů a světelných gradientů. Když tyto prvky přeskládáte, mozek dostane jinou informaci o hloubce a proporcích.

Základem je práce s přirozeným světlem. Tmavé kouty stahují prostor, zatímco rovnoměrně rozptýlené světlo ho opticky roztahuje. Závěsy by měly být co nejblíže stropu a sahat až k podlaze, ideálně v barvě stěn. Pokud potřebujete poradit s konkrétní dispozicí, například u ložnice, osvědčilo se mi supermista.cz, kde najdete postupy pro optické zvětšení malých místností. Zrcadla pak neumisťujte náhodně. Největší efekt mají proti oknu, kde odrážejí výhled a světlo do hloubky místnosti. Velké zrcadlo od podlahy ke stropu na úzké stěně dokáže opticky zdvojnásobit šířku.

Barvy a povrchy hrají druhou housle, ale rozhodují. Světlé matné odstíny pohlcují méně světla a nestrhávají pozornost, takže stěny splývají. Naopak lesklé povrchy – sklo, lakované dveře, lesklá podlaha – odrážejí okolí a rozostřují hranice mezi podlahou a stěnou. Pozor ale na příliš mnoho odlesků, které působí rušivě. Tři až čtyři odrazové plochy v jedné místnosti stačí. Zbytek nechte v klidu.

Nábytek by měl stát na nožičkách, ne těsně u podlahy. Když pod ním prosvítá podlaha, podlaha se zdá delší a místnost vyšší. Stejně fungují police bez zadní desky nebo skleněné stolky. Jestliže kombinujete zrcadla se světlem, myslete na to, že každý zdroj vytváří stín. Stín je nepřítel optického zvětšení. Rozptýlené světlo z více menších svítidel proto funguje lépe než jedna silná lampa uprostřed.